Top nebo flop: Cizinci v českém fotbale

Věčným tématem v českém fotbale je přínos zahraničních hráčů. Pokud se dělá s rozumem, je podle mě angažování cizinců pro české kluby a celou ligu přínosné.

Současná situace

Zatímco někteří jsou skálopevně přesvědčeni o nutnosti udržet ryze „českou kabinu“, jiní naopak nepochybují o dlouhodobém přínosu cizinců. Realita je taková, že počet legionářů působících v české lize je ve srovnání s jinými evropskými soutěžemi velmi malý. Podle portálu Transfermarkt.de bylo před současnou sezónou pouhých 24.1% hráčů ve Fortuna:lize zahraničního původu, což ale poněkud zkresluje realitu, jelikož do tohoto počtu jsou započítáni i hráči slovenské národnosti. Ve skutečnosti, pokud nepočítáme slovenské hráče, tak proporce zahraničních hráčů v české lize je vůbec nejnižší (17.2%) z vyspělých soutěží v Evropě. V Izraeli a Srbsku je proporce podobná, nicméně  v případě těchto dvou zemí zaprvé nejde zcela hovořit o vyspělé soutěži a zadruhé jsou obě země dosti specifické tím, že ještě relativně nedávno v jejich moderní historii se nad nimi vznášela hrozba války nebo nacionalistických konfliktů, a tak se do nich logicky cizinci nehrnuli.

V současné době je téma angažování cizinců o to více relevantní, že na českém přestupovém trhu existuje, alespoň podle různých mediálních vyjádření, jakási bublina a valuace hráčů z tuzemska jsou mnohdy přehnané. Problémem je, že český trh je relativně malý na to, aby umožnil všem třem tuzemským gigantům (Ano, Plzeň je díky LM také velmi bohatá) posilovat podle potřeby. Dobrých a perspektivních českých hráčů v naší lize zkrátka není tolik, a když se někdo objeví, menší kluby ho chtějí prodat přímo do zahraničí – ne jako dřív přes prostředníka. Plzeň se kvůli tomu v minulém ročníku dokonce jemně odchýlila od česko-slovenské cesty, když angažovala v krátké době již třetího hráče tmavé pleti. V budoucnu se dá očekávat, že situace bude dále v tomto směru eskalovat, a že české kluby budou čím dál tím více nuceny koukat za naše hranice.

Češi Čechům

Je více důvodu, proč je počet cizinců v české lize zatím tak malý. Prvním důvodem může být relativně dobrý poměr cena-výkon u českých hráčů, který dělá z přivádění zahraničních hráčů nevýhodný obchod. Kdyby toto byla pravda, tak by ale zahraniční kluby měly motivaci ve velkém podhodnocené české hráče přivádět. Toto se ovšem neděje a lze se domnívat, že jediným důvodem pro to není neochota českých hráčů jít do zahraničí ani jiné bariéry, které by znemožňovaly tuzemským hráčům přestoupit do zahraničí nebo zahraničním klubům angažovat české hráče.

Dalším a velmi často citovaným důvodem je specifická charakteristika české ligy, která obvykle spočívá v agresivitě, intenzitě a týmovém pojetí. Argument zní, že zatímco čeští hráči jsou na tyto atributy naší ligy vhodní, cizinci ne anebo jim trvá dlouho se přizpůsobit, a proto je kluby nepřivádějí. Dalo by se sice namítnout, že trh se zahraničními hráči je tak velký, že je bezpochyby možné najít spoustu hráčů, kterým by česká liga vyhovovala – toto ale vyžaduje alespoň nějakou úroveň kvalitního skautingu. Bohužel, zahraniční, potažmo i tuzemský skauting funguje v Česku s několika výjimkami na velmi nízké úrovni (často spoléhá pouze na doporučení agentů nebo nedávný ojedinělý výkon hráče). Jako výborný příklad tragické transferové politiky slouží/la Sparta, která se často řídila jednoduchým pravidlem – kup toho, kdo proti tobě zahraje dobře. Tak se po přátelském zápase s Trnavou na Letnou dostal Ivan Schranz, po vyřazení od Steaua Bukurešť Nico Stanciu a po zápasech s Červenou Hvězdou Bělehrad Guelor Kanga. Podstatně méně, ale kritizovat se dá také (ve vší úctě k úspěšné práci dua Trpišovský-Nezmar) slávistický skauting, který v podstatě stojí na hráčích se severočeskou klubovou příslušností. Tím rozhodně nemá být řečeno, že se Stanciu, Kanga nebo několik hráčů z Liberce a Jablonce neukázali jako kvalitní posily, ale propracovaný skauting za jejich příchodem zkrátka s největší pravděpodobností nestál.

Velmi pravděpodobně také hraje roli jistý rys české povahy a míra protekcionismu, kdy zahraniční element bývá často chápán jako nežádoucí. Cizinci bývají často opovrhováni jako žoldáci, kteří se vyznačují absencí srdíčka a jde jim jenom o peníze – jaký to rozdíl oproti altruistickým Čechům, kteří se pouze touží obětovat pro svůj klub a o peníze jim nejde ani v nejmenším. Notorickým problémem u cizinců je podle jistých expertů rovněž neschopnost se dorozumět česky. Na tomto poznatku by nebylo nic špatného, kromě toho, že bývá často vyřčen lidmi, kteří z Česka nikdy neodešli a anglicky nebo jiným cizím jazykem neumí pravděpodobně ani jednu souvislou větu (viz jeden díl pořadu TIKI-TAKA). Bohužel aby toho nebylo málo, tragický experiment pražské Sparty v odporu vůči legionářům spoustu lidí v našem fotbale ještě utvrdil.

Není cizinec jako cizinec

Je zásadně potřeba odlišit dva typy cizinců, kteří přichází do naší ligy. Jakkoliv tuzemské novinové titulky se primárně zaobírají těmi nejdražšími, ve skutečnosti většina úspěšných cizinců v české lize přišla do ligy aniž by si toho mnohdy tuzemská média všimla. Toto se krásně ilustruje na příkladu Wilfrieda, Džeka, Tavareze nebo Deliho s Ngadeum. Tito hráči přišli do české ligy bez nálepky zahraniční (pseudo) hvězdy, ale všichni se dříve nebo později vypracovali v nejlepší hráče ligy. Je bezpochyby, že u všech těchto hráčů hrála roli obrovská touha se prosadit a jakýsi druh neuspokojení – na rozdíl od mnoha hráčů, kteří přišli s velkou pompou a poté z nich na hřišti touha dvakrát nevyzařovala. Kromě bohaté trojice se všech českých klubů týká spíše právě kategorie levnějších cizinců, v které se občas našel/najde nevybroušený diamant. Empiricky je rovněž jasné, že se většina talentovaných cizinců v české lize neprosadí – to je ale zcela přirozené a je potřeba s tím kalkulovat a nezanevřít na příchody ze zahraničí po pár flopech. Pokud se totiž z tří nebo čtyř levných cizinců výrazně prosadí jeden, je stále velká šance, že se investice do cizinců klubu celkově vyplatí. Výborně to lze ilustrovat na příkladu Oscara a Liberce – troufnu si tvrdit, že severočeský klub pravděpodobně neinvestoval do posledních 4 cizinců přes dvacet miliónů korun, nicméně přesně to je konzervativní odhad částky, za kterou liberijský hráč přestoupil do Slavie.

Příchod dražších cizinců (25m Kč+) se v české lize týká pouze nejbohatší trojice klubů. Zde jsou finanční kalkul a očekávání zcela jiná než u první kategorie. Empiricky je potřeba říci, že tyto přestupy se českým klubům (hlavně kvůli špatnému výběru hráčů) moc nedařily a hned několik z nich se ekonomicky vůbec nevyplatilo (dlužno podotknout, že stejně se nevyplatily ani nákupy některých drahých hráčů z tuzemska viz Kadlec, Matušovič). Přesto dražší legionáře může být výhodné do české ligy přivádět, a to nejen z čistě výkonnostního hlediska. Mimo rentabilitu hráče pro klub samotný může z příchodu známějších zahraničních hráčů profitovat celá liga. Přestupy Ben Chaima, Kangy, Stanciua a dalších zahraničních hráčů jsou většinou v médiích hojně sledované a zajímavá jména přitahují fanoušky (zvlášť posledně jmenovaný vyvolal velký zájem). Rovněž se české lize zvedá prestiž jako takové, což může zvýšit hodnotu hráčů v ní a kluby z toho potom profitují. Po velké přestupové aktivitě Slavie a Sparty v předchozích letech česká liga už nemusí být vnímána v zahraničí jako vyloženě chudý příbuzný jiných bohatších lig ze střední a východní Evropy (byť zčásti bohužel pořád je).

Tak jak?

Jakkoliv jich není tolik, cizinci v české lize hrají důležitou roli (například polovina z deseti nejlepších střelců minulé sezóny pochází ze zahraničí) a čas od času se najde nějaký hráč z ciziny, který české lize vyloženě dominuje. Je také zajímavé si uvědomit, že jediní dva hráči, co se z české ligy za poslední roky dostali (byť třeba jen na chvíli) na top světovou úroveň byli cizinci (Edin Džeko a Bony Wilfried). Co se tedy zdá jako optimální strategie pro české kluby? Na experimentech Sparty se ukazuje, že je zřejmě potřeba zachovat zdravý český základ – většinou nelze v českých podmínkách mít tým složený pouze z legionářů. Je nicméně evidentní, že jistý počet cizinců týmu prospěje, vytvoří konkurenční prostředí a přinese do týmu vlastnosti a schopnosti, které čeští hráči zkrátka nemají. Jaký počet je ideální? Slavia měla v loňské rekordní sezoně, kdy vyhrála double a uhrála čtvrtfinále EL, 7 členů základního kádru z ciziny. Zásadní roli ale samozřejmě opět hrají finanční prostředky – menší kluby na alespoň solidní cizince často peníze nemají a v tom případě je sázka na většinu tuzemských hráčů asi lepší než zaplavení ligy podprůměrnými cizinci (viz Slovensko). Přesto jsem přesvědčen, že i menší kluby by se měly snažit levnější cizince v omezené míře přivádět – například Joel Kayamba stál podprůměrně bohatou Opava pakatel a slezský klub na tomto hráči později výrazně profitoval.

Zdá se být důležité přivádět hráče, kteří na českou ligu sedí – například fyzicky vyspělé Afričany. Je rovněž novým trendem v současnosti využívat data – na příkladu Ngadeua a Oscara, kteří byli přivedeni díky analytice, se toto jeví jako dobrá strategie. Je jasné, že cizinci můžou být velkým přínosem pro naše týmy; při jejich výběru je ale nutné zohlednit jak jejich vhodnost pro českou ligu, tak charakter – pak to může často být opravdová výhra v loterii. A jak se nedávno velice trefně vyjádřil Tomáš Rosický - v čem jsme tak speciální, že tady nechceme cizince?

Poznámka k „Černému čtvrtku českého fotbalu“ : Zatímco v předchozích letech měly české kluby často nevídanou porci štěstí a v předkolech kolikrát zvládaly zápasy, kde přežily nespočet šancí soupeře (Liberec-Curych/Udinese, Plzeň-Lokeren/Larnaca), tuto sezónu se štěstí obrátilo zcela zády k nim. Všechny 4 naše kluby byly vyřazeny smolně o gól potom, co byly v hodně částech zápasů lepší. Smyslem předchozího článku bylo abychom zůstali nohama na zemi (tuzemské kluby mají omezené finanční možnosti) a nezačali s kolikrát přehnanou kritikou po každém větším neúspěchu. Ostatně, pokud se podíváme na srovnatelné ligy, tak u téměř každé z nich občas nastane v evropských pohárech hluchá sezóna. Summa summarum, český fotbal na tom není nikdy tak špatně, jak je zatracován po neúspěchu, ani tak dobře, jak je oslavován po úspěchu.

Poděkování: Je výborné, že se poznatky v předchozím článku (publikovaném rovněž na Eurofotbale) dostaly k Dušanovi Svobodovi, který poskytnul svoji reakci. Díky Davidu Prouzovi z Českého rozhlasu za adresování dotazu šéfovi LFA.